PŘÍBĚH JEDNÉ OBYČEJNÉ UČITELKY...

Byla jednou jedna mladá učitelka, která s jiskrou v očích vstoupila do světa vzdělávání. O prvního okamžiku, kdy stanula před svou třídou, cítila, že je na správném místě. Každé dítě pro ni bylo jedinečné, každý den přinášel novou výzvu a radost. Učila je s nadšením, věnovala jim svůj čas, energii i srdce. Nešlo jí jen o učební osnovy - chtěla, aby si její žáci odnesli do života mnohem víc. Učila je zodpovědnosti, empatii, úctě k druhým a odvaze věřit sami v sebe. 

Dlouhé večery trávila přípravou hodin, vymýšlením her a aktivit, které by dětem přiblížily svět učení zábavným a poutavým způsobem. Viděla jiskru v jejích očích, když něco pochopily, a to jí dávalo smysl. Každý malý úspěch jejích žáků byl i jejím vítězstvím.

Ale jak roky plynuly, něco se pomalu měnilo. Přibývalo administrativy, pravidla a požadavky se měnily, a místo aby se soustředila na děti, čím dál víc času trávila vyplňováním formulářů, psaním plánů, sezením na mnohdy zbytečných poradách. Postupně cítila, jak se její nadšení vytrácí. Přestala mít sílu "bojovat" s neustálými překážkami.

A nebylo to jen o systému. Čím dál častěji se setkávala s tím, že rodiče své děti podporovaly v tom, že nemusí čelit následkům svých činů. Když se snažila vést děti k zodpovědnosti, vysvětlit jim, že chyby jsou součástí učení a že je důležité nést za ně zodpovědnost, narážela. Někteří rodiče za své děti dělali vše - psali jim úkoly, omlouvali je z povinností a chránili je před jakoukoli nepříjemností. 

"Moje dítě by tohle nikdy neudělalo!" slýchávala občas. Když chtěla dítě vést k tomu, aby dodržovalo pravidla nebo neslo následky svého chování, místo podpory od rodičů přišla kritika. "Nemůžete po něm chtít takovou zodpovědnost, je ještě malé." "Víte, on doma říkal, že to bylo jinak..."

A tak se stávalo, že se děti přestávaly učit nést odpovědnost za své činy. Nevypracovaly domácí úkol? Nevadí, rodiče to omluví. Zapomnělo pomůcky? Jejda, já jsem mu to zapomněla do aktovky sbalit. Nechovaly se správně? No, přece se jen bránily, že ano? A ona učitelka, která se jim snažila vštípit základní morální hodnoty, byla najednou tou špatnou. 

Zkusila to vydržet. Přesvědčovala samu sebe, že učitelství je poslání a že děti jsou přece to hlavní. Ale pak jednoho dne, po delším vyčerpávajícím období plném nesmyslné administrativy, neustálého omlouvání dětí ze strany rodičů a boje o základní principy, si uvědomila, že už dál nemůže. Že už není tou učitelkou, která kdysi s nadšením vstupovala do třídy. 

Rozhodla se odejít.

Nebyl to snadný krok. Opustit něco, co bylo dlouho součástí jejího života a co milovala, bolelo. Ale věděla, že potřebuje změnu. 

Nechtěla se však vzdát úplně. Milovala vzdělávání, jen už nemohla být v systému, který jí svazoval ruce. A tak se ještě více zaměřila na tvorbu vzdělávacích materiálů, které dělají učení zábavou a které pomáhají učitelům šetřit jejich čas.

Nyní tvoří s novým elánem a objevuje radost, která jí poslední dobou scházela. Může být kreativní, může pracovat vlastním tempem a především - stále může ovlivňovat dětské vzdělávání, jen jinak.

Přestože už nestojí před tabulí, její materiály si našly cestu do škol nejen po celé naší zemi, ale i do zahraničí. Učitelé je s radostí používají a děti díky nim objevují svět učení zábavnou formou. 

A i když už neslyší školní zvonek a nestojí před třídou plnou očí plných očekávání, ví, že její práce má smysl.

Občas se přistihne, jak v tichu svého pracovního koutku vzpomíná. Na dětský smích. Na ty momenty, kdy v jejích očích zahlédla porozumění. Na radost, když překonali sami sebe. A i když ví, že návrat do školy by znamenal návrat do starého koloběhu, někde hluboko v sobě si říká - možná zase jednou. Možná, až se svět školství změní. Možná, až rodiče pochopí, že jejich děti potřebují nést zodpovědnost, že si musí umět poradit, chybovat a učit se. 

Kdoví... Možná jednoho dne...